První tištěné informace o kávě se dostaly do Evropy v cestopisech koncem 16. století. V roce 1615 popisoval italský cestovatel Pietro della Valle horký černý nápoj, který v létě osvěžuje a v zimě zahřívá. Zaznamenal, že nápoj se jmenuje chave a že ho Turci vaří z jakýchsi semen původem z Arábie.
První kávu do Evropy přivezli benátští kupci. Zpočátku její prodej vázl a o novinku nikdo neprojevoval větší zájem. Kávu byste tehdy mohli koupit – kupodivu -v lékárnách. Teprve s otevřením prvních obchodů specializovaných na tento nový druh požitku přišel první větší zájem obchodníků. Díky nim se káva postupně rozšířila po celé Evropě a stejně jako předtím v Arábii i zde vyvolala odpor a pobouření. Londýnské ženy dokonce zveřejnily ostrou petici – to bylo v roce 1647 – v níž odsuzovaly tuto novou neřest a svůj hněv namířily (jak jinak než) proti mužům.
Podle jejich tehdejšího názoru káva způsobovala neplodnost. Přesto obchod s kávou dále vzkvétal a o jeho provozování se začaly zajímat i korunované hlavy. V roce 1669 vydal francouzský král Ludvík XIV. velvyslanci Turecka zvláštní povolení k pořádání kávových dýchánků profrancouzskou aristokracii. Koncem 16. století svolal papež Klement VIII. koncilium k posouzení kávového nápoje, po ochutnávce požehnal kávě a učinil ji křesťanským nápojem.
V Německu císař Bedřich Veliký nejdříve obchodníky s kávou neúměrně daňově zatížil a poté vydal v roce 1777 manifest, který obchod s kávou a její konzumaci zakazoval. Nabádal své poddané, aby se vrátili k pivu, brzy však pod nátlakem veřejnosti ustoupil. Johann Sebastian Bach v té době složil jako hold kávě kantátu. V roce 1675 se král Karel II. pokoušel uzavřít první londýnskou kavárnu jako místo, kde se shromažďují nepřátelské osoby, které rozvracejí klid a mír národa, ovšem bezvýsledně.
